Naháňka u sousedů

 

Při jedné pochůzce lesem jsem narazil tři šňůry velkých stop.Podle velikosti patří,říkám si,asi větším rytířům lesních houštin.Stopuji,poměřuji,počítám kolik jich v tlupě mohlo asi být.

A již rychlejším krokem si to štráduji přes pole k lesíku,který je již v dohlednu.Tam mne také neomylně tyto stopy vedou.Sto metrů před krajem hvozdu uhýbám doprava,abych zjistil,zda divočáci v lese našli místo denního odpočinku.

Po pečlivém obeznání zjišťuji,že žádné stopy divočáků ven nesměřují.Je tu tedy šance,

že by se dnes mohl konat lov na černou zvěř a já bych mohl získat svůj vysněný snímek běžícího divočáka na sněhu,který mi už kolikrát jen o vlásek utekl.

 

Proto volám bráchovi,abych mu sdělil výsledek mé obeznávky a domluvil se na případné

lovecké akci.Bratr mi ale obratem mé plány rozhodil slovy,že se pravděpodobně chlapi

nesejdou a naháňka asi žádná nebude.Dostal pozvání na podobnou akci k sousedům.A ať prý jdu s ním.Na nic jsem nečekal a s radostí nabídku přijal.

Přiznám,že jsem ani nestihl vnímat co jsem poobědval a už jsem se v duchu chystal na

nové „lovy bezezbraní“.

Přijíždím na místo ve starém „Honekrovi“mezi prvními.Po chvilce domlouvání jsem přijal

místo k zaparkování a píchnul auto do závěje.Přátelské poklepání pravicí a už jen čekáme,až se všichni „Nimrodi“sejdou.Myslivců na smluveném místě přibývá a s tím i hlahol vášnivě diskutujících.

Já jen tiše stojím na kraji hloučku poslouchajíc barvité historky a sleduji okolí.Mou pozornost upoutal náhlý rozruch okolního ptactva.Byl to jen mžik.Rychlý Jestřáb prolétl nízko nad střechami domů.Rychle se zorientoval v okolí a bleskově napadl hejno holubů.Já jsem sáhl po foťáku snaže se zachytit jestřába do pasti mého teleobjektivu.On opakoval útok znovu.Udělal kruh kolem chalupy,ale holubi už byli ti tam.Já udělal jen pár „hozených“snímků,ale valný úspěch jsem nepředpokládal.Ostatní toto divadlo také sledovali,a hned se ptali-„máš ho“?

Skupina lovců se dala pomalu do pohybu.Jdeme chvíli po silnici a pak uhýbáme do zasněženého lesa.Pozoruji okolí a v mysli si vybavuji místo,kde by se mi nejlépe fotilo.

Ale stejně zaleží na tom,kam mne závodčí postaví,říkám si.

Najednou se zastavíme a po krátké diskusi závodčí posílá lovce do dvou směrů.Já mám jít s bráchou na cestu uprostřed přehledného smrkového porostu.

Vyšlapujeme čerstvě napadaným sněhem,až zastavíme uprostřed lesní cesty.Zde je naše stanoviště.Mávnutím ruky se ujišťujeme,zda o nás soused ví a už jen čekáme,až zazní povel honcům k postupu.

Já si také připravuji své fotografické nádobíčko a stavím objektiv s foťákem na jednonožní stativ,což mi umožňuje volnost pohybu objektivu a přitom je jeho oporou.

Povelová trubka zahájila lov.Honci jsou příliš daleko,abychom slyšeli jejich hlahol.A tak je všude zatím jenom bílé ticho.Občas jen,jak foukne vítr,spadne trochu sněhu z větví a rozsype se na tisíc vloček,které se třpytivě snáší v zimním slunci na promrzlou zem.

Oba,jak stojíme vedle sebe,vnímáme tu zimní krásu.Sem tam něco tiše prohodíme,ale přitom bedlivě sledujeme hustý porost před sebou.

Najednou jsme zpozorněli.Jako bychom slyšeli nějaký zvuk.Najednou jako dělová koule vylítl z mejta větší lončák a ladným klusem utíkal přes volný smrkový porost k naší cestě.

Rychle jsme oba nasměrovali své „zbraně“na cestu.Táhnu fotoaparát s divočákem a ve chvíli,kdy vybíhá do volného prostoru,mačkám spoušť.Cvak cvak cvak cvak foťák maká co může.Vedle mne třeskla rána a divočák byl ten tam.Vše se odehrálo tak rychle,že teprve teď vstřebáváme to,co se před chvílí stalo.Oba analyzujeme,jak jsme uspěli.

Honza předpokládá,že asi chybil.Aby neohrozil lovce v řadě.tak nemohl táhnout s divočákem jako já.Takže měl na míření velmi málo času.Já jsem ale tušil úspěch.

Po ukončení leče jsme se šli hned podívat na nástřel,ale tam nebyla ani kapička barvy.Jen přestřelený mladý modřín.Čímž si tedy jak pravil jeden z myslivců způsobil škodu ve vlastním revíru,takže vlastně k žádné vážné škodě nedošlo.

 

© Michal Hrnčíř